A je to tu zase. Vánoce! Kapr, stromeček, dárky, jmelí. Ať už věříme na Ježíška, nebo ne, většina z nás se snaží vánoční tradice a zvyky nějakým způsobem dodržovat. A i když žijeme v křesťanském světě, může nás překvapit, že hodně tradic má svůj původ ještě z dob pohanů. Z dob Keltů a původních Slovanů.

Ti samozřejmě neslavili narození Ježíše Krista, ale slunovrat. Jejich zvyky se však postupně prolnuly i do pozdějších tradic křesťanských. Většina zvyků v sobě nese symboliku a „přání“, aby nás v dalším období provázela hojnost. Dřív ale naši předci vnímali hojnost trochu jinak. Šlo jim především o dostatek úrody a jídla.

Což je pochopitelné, protože to, co si naši předci na své půdě a vůbec ve svých obydlích, vesničkách a třeba i městech, nevypěstovali nebo nevyrobili, to neměli. Anebo museli získat jídlo a potřebné potraviny třeba i výměnou za jiné své produkty nebo výrobky.

My si dnes pod hojností představujeme především materiální zabezpečení a peníze. A asi pro vás bude jednoduché odpovědět, který vánoční zvyk se jednoznačně týká „přivolání“ si dostatku peněz a hojnosti.

Kapří šupina pod talíř

Ano. Je to zvyk si dávat kapří šupinu pod talíř při štědrovečerní večeři. Velká část z nás pak nosí svoji šupinu celý rok v peněžence, protože věříme nebo si spíš přejeme, aby svým kouzlem držela šupinka naši peněženku plnou.

Nicméně i samotná štědrovečerní hostina bývala pro naše předky velmi symbolická. Ti věřili, že čím víc je při večeři chodů, tím je čeká větší úroda a hojnost. Proto se i ty nejchudší rodiny snažily připravit velké množství jídla. A i když bylo často skromné, většinou večeře zahrnovala minimálně dva nebo tři chody. Často se podávala polévka (obvykle zelná), houbový kuba, pučálka (naklíčený a opražený hrách), kynuté pečivo, či dokonce rybí maso.

Naši předci totiž dodržovali předvánoční půst po celý advent, kdy maso kromě rybího bylo zakázáno. Když nebylo maso z ryby ke štědrovečerní večeři, pekla se alespoň ryba sladká jako pečivo.

Nicméně Magdalena Dobromila Rettigová ve svých kuchařkách tvrdila, že kapr se v našich kuchyních prosadil jako štědrovečerní jídlo až v průběhu 19. století. A to víceméně jen v měšťanském prostředí. Na vesnicích se kapr začal podávat dokonce až po 1. světové válce.

Nejprve ho naši předci jedli buď jako kapra na modro, což znamená, že byl vařený ve zředěném octu nebo bílém víně, anebo na černo (ve sladké omáčce). Až po 2. světové válce získal oblibu kapr smažený.

Postit se? Ani za zlaté prase

A když už jsme nakousli ten půst… věřilo se, že ten, kdo dodrží adventní půst, uvidí při štědrovečerní hostině zlaté prasátko. Postupně se však tato víra zredukovala jen na půst na Štědrý den. A to konkrétně nejíst maso od půlnoci do západu slunce.

Víte, proč právě zlaté prase? Už kdysi dávno se pohané totiž postili a také věřili, že zlatá barva signalizuje započatý odchod zimy v podobě příchodu slunce (slunovrat) a že prase je symbolem hojnosti a prosperity.

Slované zase dodržovali půst proto, aby si při oslavách slunovratu mohli dát vepřové maso, které jim prý dodá sílu a energii. Ale pozor, v některých obdobích prý prase „suploval“ třeba i kohout, beránek nebo telátko.

V posledních letech nám navíc u představy štědrovečerního zlatého prasátka skáče na mysl jedna geniální reklama na nejmenovaný kolový nápoj… „Ne ne, já nemusím, já už ho vidím!“ Tak vám přeji, abyste měli prosperitu a dostatek peněz i bez půstu a zlatého prasete. Abyste nemuseli kvůli šetření běhat do lesa „půjčit“ si vánoční stromeček a neprohnalo vás tam skutečné divoké prase.

Přeji vám hodně hojnosti nejen o Vánocích a nezapomeňte, že se nevyplatí si na (nejen vánoční) dárky půjčovat. Ale o tom zase někdy příště.

Krásné a pohodové Vánoce!